INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
EMA CAMELIA - svojský severovýchodní výrostek na tuzemské emo hardcorové scéně. Kapela, která by se hrdě mohla postavit mezi undergroundové špičky, jakými byli například LAKMÉ, dala o sobě minulý rok vědět plnohodnotným albovým zářezem s názvem „Krakatoa“. Špinavý, valivý, hrubozrnný hardcore místy koketuje až s dřevním doom metalovým tempem, jindy se přiklání k thrash punkovým hoblovačkám ve středních tempech nebo si lehce pohrává s jiskrnými lehkými plochami z kytar, na jejichž pozadí se roztahují klávesové plachty.
„déšť nesmyje soukolí následků“
Velkou škodou je, že v mnoha ohledech zůstalo album někde na půli cesty a rozhodně by stálo za to na celku ještě zapracovat. Ať se jedná o aranžérskou stránku skladeb, nazvučení nástrojů nebo zvuk kláves. Při vypjatých momentech kytary postrádají potřebný tlak a tím ztrácí i emotivnost a celkové působení skladeb, které by mohlo být s jiným zvukem mnohem více masakrující. I proto jsou kvalitativním těžištěm desky spíše umírněnější plochy.
Celkový zvuk je příliš úzký, punkový a špinavý. Něco, co se nedá srovnat s DIY kapelami ze stejného ranku za západní hranicí naší země. Výše zmíněných nešvarů je velká škoda, neboť bez nich bychom tu měli kapelu, která se může směle zařadit mezi elitu, jež je připravena na přímou konfrontaci se západem. Na téměř black metalový vokál, který je uvězněn v jedné poloze jsem si sice musel nějakou dobu zvykat, nicméně se vyplatilo. Jekotův hlas je do značné míry poznávacím znamením kopřivnických.
„nečekej světlo na konci tunelu“
České texty s tragicko-mystickou aurou ukazují obviňujícím prstem do ksichtu posluchače, ne vždy rozumíte slovům, barva hlasu je však natolik výmluvná, že to nevadí. Jen ať se čitelnost slov dál topí v pískové poušti hrubého jekotovo sípotu, pokud se něco vynoří nad hladinu srozumitelnosti, vždy to stojí za to. EMA CAMELIA přetéká emocemi a je rozhodně škoda, že této výborné hudbě k dokonalosti chybí několik formálních nedostatků. Téměř jako byste krásné tělo oblékli do špinavých hadrů. Kdyby se se těch několik neduhů dotáhlo, šlo by o krakatoální natlakovanou erupci, která pohřbí soukolí většiny emocorových kapel u nás.
„přijde doba, kdy i syn počne svého potomka“
Punkové srdce bijící v těžké zlé bahení příšeře z ponurých jezerních hlubin civilizace.
7 / 10
1. Na cestě
2. Veřejný přítel
3. Dítě Krakatoy
4. Ovoce vlastní zahrady
5. Jáma
Krakatoa (2009)
s/t (2006)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Untrust rec.
Stopáž: 36:10
Produkce: EMA CAMELIA
Nedávno som mal česť vzhliadnuť túto kapelku u nás na Slovensku a úprimne povedané,naživo ma roztrhali na kusy,neuveritelná dávka emócií...u mňa jednoznačne za 10
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.